Individuální plán – Potřeby nebo úkony? - DelpSys

Každý poskytovatel ví, že klient/uživatel služeb musí mít svůj individuální plán (dle ustanovení §88 písmene f) zákona 108/2006 Sb., dále IP). Poskytování sociálních služeb bez individuální plánu (vyjma specifických, vymezených případů) je explicitně označeno jako přestupek (§107 odst. (2) písmene b)), což stačí k tomu, aby poskytovatele motivovalo k individuálnímu plánování; pokud kontrola shledá tento přestupek, může být uložena pokuta 10.000,-Kč (§107 odst. (5), písmene a)), což je v oblasti sociálních služeb poměrně hodně peněz. Je to ale skutečně ta správná motivace pro kvalitní péči?

Zkusme se na to podívat ze zcela jiné perspektivy a sice od klienta. A pojďme ještě dál – od člověka. Ten má lidské potřeby a když na ně nestačí z důvodu věku/postižení/ztráty schopnosti/doplňte-cokoliv, ocitá se v „nepříznivé sociální situaci“. To je první předpoklad, aby se vůbec mohl stát člověk klientem služby a hovoří o tom první odstavec prvního paragrafu samotného zákona. Pokud není splněn tento předpoklad, vůbec se nejedná o poskytování sociální služby, jak velmi jednoduše a jasně říká také MPSV.

„Z praxe si pamatuji velmi dobře situaci, kdy pečovatelská služba dovážela obědy klientovi, kterému poskytovala také podporu při jídle a jednou týdně hygienu. Pán měl objednány ale obědy 3; protože s ním domě bydlela dcera, daňová auditorka pracující z domova, a téměř dospělý vnuk, který měl v domě dílnu. Je jistě pěkné, že nikdo neměl hlad, ale z hlediska sociálních služeb jde samozřejmě o nepřijatelnou praxi; 2 ze 3 osob nebyly v nepříznivé sociální situaci a neměla jim být služby – dovoz oběda – vůbec poskytována. Šlo o typický příklad, kdy sociální služba nahrazovala službu komerční, běžně dostupnou.“

Vraťme se ale k běžné situaci, kdy je člověk v nepříznivé sociální situaci a požádá si o službu (velmi často např. po hospitalizaci, pádu, náhlém zhoršení stavu apod.). Sociální šetření na místě potvrdí, že jde skutečně o nepříznivou sociální situaci, odebere potřebnou anamnézu a data ke smlouvě a můžeme začít poskytovat. Ano? Ne…

Klient má většinou poměrně jasné dané potřeby – nestačí na hygienu, nezvládne si vyměnit inko pomůcku, neuvaří si, neuklidí po sobě, nevypere si prádlo atd. atd. Tyhle pojmenované potřeby jsou první a klíčový bod. Do smlouvy či její nedílné přílohy se totiž zpravidla píší úkony, které z hlediska zmíněného zákona (případně úpravy z vyhlášky 505/2006 Sb.) bude poskytovatel účtovat. To samozřejmě jakkoliv nestačí k tomu, aby klient věděl, co se bude dít a také aby to věděl ten, kdo se bude o klienta starat – koncový pečovatel. Pojďme si nyní v krátkosti uvést jen 3 body, které individuální plán musí splňovat.

Jednoduchý, měřitelný cíl – Každý individuální plán má svoje cíle, které má naplňovat a popisovat cestu k nim. Cíl „prodloužit pobyt v domácím prostředí“ bude znít sice hezky, ale naprosto nic nevypovídá o tom, co klient potřebuje. Prvním předpokladem tedy je, aby cíl reflektoval potřeby klienta. Příkladem je třeba: „Nemůže sám na záchod, protož se bojí zvednout z vozíku, že upadne. Potřebuje oporu při zvedání (zvedá se ale sám) z vozíku a následné omytí.“ K tomu cíli se pak snadno naváže jednoduchý konkrétní postup: „Stoupněte si z pravé strany klienta, klient se chytne na ruku a zvedne se. Přesune se sám, potřebuje oporu, jistotu. Klient se pak pustí, můžete odejít ze záchoda, zavolá vás. Po stolici klient zavolá, přistupte ke klientovi zprava… atd.“ Každý týden, každý den se takový cíl dá vyhodnotit, lze sledovat, jestli se stav klienta zhoršuje nebo zlepšuje, případně zůstává stejný.

Lidský jazyk – Někdy se setkáváme s tím, že mají sociální/klíčoví pracovníci pocit, že čím více termínů a odborného jazyka bude v individuálním plánu použito, tím lépe pro všechny a zejména pro případnou kontrolu. Někdy také vidíme, že je snaha o „odbornější“ jazyk, jako kdyby běžný jazyk, který používají pečující, nestačil. Dokument má být „manuálem“, jednoduchým a jasným návodem, jak který úkon dělat u konkrétního člověka, aby naplnil jeho potřebu. Individualizace péče se zas a znovu odráží od potřeb a ne od mechanických úkonů. Neopravujeme stroje; pomáháme s tím, co si člověk sám udělat nezvládne a k tomu potřebujeme, abychom měli jednoduchý a jasný popis. Individuální plán nemá být „záznamem z pohotovosti“, jak to někdy může vypadat.

Příklad z praxe, jak zápis vypadat nemá, od nejmenované pečovatelské služby: „Cíl: Dopomoc s osobní hygienou. Klient po dimisi z [jméno nemocnice], parciálně hypomobilní zejm. PHK, PDK. K posteli přistoupit zprava, při rotaci na posteli často bolest beder, úchop opatrně a pomalu. Inko pomůcky uloženy pod postelí.“

Čas – Každý cíl má svůj čas naplnění. Může jít o situaci, která je časově omezená (např. klient se rehabilituje po úrazu a potřebuje větší objem péče, který v čase klesá), anebo o situaci, která je stabilně zhoršená (např. nevratný stav po mrtvici). V první situace je plánování a časová poměrně dobře zřejmé. Například klient má předepsanou domácí péči či rehabilitaci na daný čas, poskytování pečovatelský úkonů bude péči organicky doplňovat a časově provázet.

„Z velkého objemu péče u paní Hany, která se dobře rehabilitovala po úraze až k plné soběstačnosti, se stalo nakonec jen zalévání květin na terase, protože nechtěla chodit každý den přes celý dům. Chtěla si ale nechat smlouvu „pro jistotu“, kdyby zase někdy v budoucnu potřebovala nějakou péči a nestalo se, že bychom měli plnou kapacitu.“ Veronika, pečovatelka

– záměr jistě dobrý, ale klientka již není v nepříznivé sociální situaci a de facto blokuje kapacitu pro klienta, který v takové situaci bude. To znamená, že cílů bylo dosaženo a čas jejich splnění již uplynul.

Druhá situace se může jevit složitější; u chronických zhoršení bývá často IP aktualizován třeba i jednou za rok, protože úkony jsou „stále stejné“. Ano, úkony mohou být stále stejné, ale jsou stále stejné taky potřeby klienta? Znovu se dostáváme k optice, zda IP stavíme podle úkonů (pak skutečně není co měnit) anebo podle potřeb. Například by klient chtěl vidět jeden typ pořadu v televizi nebo konkrétní aktivitu anebo odpočinek u rádia či naopak trochu cvičit, předčítat anebo potřebuje přijmout pocity, akceptovat, jak se cítí, co prožívá apod. To vše má svůj naprosto konkrétní čas a v individuálním plánu svoje místo.

Zároveň pamatujme na to, že IP je často jediný dokument, který k danému klientovi poskytovatel má, který popisuje péči. Může dojít k personálně havarijnímu stavu (což není v současné krizi nijak vzácný jev) a u klienta se ocitne pečovatelka, která u něj nikdy dříve nebyla a klienta nezná. Většinou pak otevře systém anebo si najde v šanonech jeho plán a podle něj studuje, co se bude dít a jak.

Klíčový pohled, kterým se sluší tento článek uzavřít, je, že řada lidí, o které se pečovatelské služby starají, nejsou primárně nemocní, ale jsou primárně staří. To není nijak hanlivé ani urážlivé, stárnutí se týká nás všech a dříve či později se nás budou týkat také podobné služby. Je proto důležité si uvědomit, že stáří samo o sobě přináší různé výzvy a potřeby a od nich se plánování musí odvíjet. To se učme si uvědomovat už nyní. Nejde o zdravotní problémy, ale o to, jak lidé vnímají a prožívají svůj každodenní život. Individuální plán pak není jen administrativním dokumentem, ale nástrojem, který nám pomáhá lépe porozumět každému jednotlivci a poskytovat péči, kterou opravdu potřebuje.

Individuální plán – Potřeby nebo úkony?

AI

Kladivo

Agáta

Zeptali jsme se …

Nechceme jen vozit na akce

Měls mě vůbec rád?

Podobné příspěvky